BJKZL BOYS/NO ALLEYCAT/PEDAL power/SUPER CHILL

Nikdy se neptej, komu patří kus města, kterej tě zajímá. Patří i tobě. A jsme tu jen na chvíli. Skini, pejskaři, supermatky, developeři nebo zločinci se tě taky neptaj. Středa 25.4. 2K19, střed Jiráskova mostu, Praha. PARK, PlochEJ ovál, 100m, matrace, lahváče, Last man standig style. The Race. Kluci od nás.

Berlín, březen 2019, ukázková zima, Bike Jesus Crew, street model před veletrhem (on line stavba městské dráhovky). Kontrola konkurence, nový kontakty. Závod BERLIN FIXED 42 zrušen kvůli odstoupení hlavínho sponzora, vyřazovací závod RAD RACE výbornej jako vždy. Zájem berlínský komunity (denně cca 200 tisíc v ulicích na kolech) o naše modely překvapivej. Čítankovej low cost z naší strany. Příslib poměrně masivní. Celkově palec nahoru.

EVENT: Kolektif Berlin Bike Fair, Rad Race (OneManStanding)

DATE: 8. – 10.3. 2019

PLACE: BERLIN, Germany

FOOD: Aldi, Rissani bistro (krzbrg)

DRINKS: Aldi, Barbie Bar, Lucia (krzbrg)

ACCOMODATION: VWT4 Van

COSTS: 62 E (fuel included)

STARRING: Adam Roth, Mikuláš Bartoň, Martin Kontra.

10-18

Prvni moment. Idea. Externalizace. Novy prostor. Plnokrevne MTB slozene do boxu 60x60x30. Demontaz a montaz do 30 minut. Minimum naradi. Mnohokrat jsme byli vyhozeny z vlaku s bikem bez rezervace. Mnohokrat jsme se ocitli v letadle bez bike, protoze vime, ze poslat ho treba do Asie a zpet stoji okolo 500 USD. Taky ale vime, ze ve vlaku tenhle rozmer projde a ze prisna Lufthansa bere zdarma zavazadlo, ktere ma v souctu tri rozmeru 156 cm a vahu pod 26 kg. A rozhodne vime, ze se nechceme pohybovat ani po Cesku, ani po Evrope ani po planete s nejakou skladackou. Zaciname resit model.

11-18

Spousty nakresu, spousty zavrzenych reseni. Smyslem je rozriznout ram na polovinu a slozit tak, aby celek nebyl vetsi nez obute vyplety. Premyslime a rozhlizime se. Tesne pred Mikulasem 2018 prichazi Kontra s resenim. MTB GT, ocel, 90. léta, slusna váha I zpracování. Drahove patky. Odriznuti zadnich mustku a nahrada 3mm plechy na kazde strane. 2 srouby na kazdem spojit. Vynechani lanek: singlespeed na torpedu a jednocepova predni brzda s BMX objimkou na pace. Hollowtech kliky, aby se eliminovalo pouziti stahovaku. Predstavec se 4 srouby, aby vznikl prostor pro jakykoli model riditek. Kevlarove pneu, aby sly v klidu slozit do baglu. Oholene sedlo kvuli vaze a riziku zniceni.

12-18

Nastupuje Mikulas se svareckou a Adam s technickou bravurou. Svareno v Meetfactory

v polovině prosince 2018. Postaveno tesne pred Vanoci. Re-cycle mix: torpedo Shimano, zadni rafek Mavic, hlavko Ritchey, pneu Maxxis Crossmark (rear) a Kenda Karma (front), kliky Shimano XT, prevodnik Gebhardt. Pozite naradi: imbus (4,5,6), krouzkovy klic (15). Vaha pod 12 kg, zhruba na polovine lmitu Lufthansy. Otestovano nejtvrdsimi ridery: Serhij Dakiv, Adam Roth, Klim Basov. No problem.

08-01-19

Ostry test. Start: Praha, Mala Strana. Cil: Gokarna, Karnataka, jizni Indie. Mimoradnej dar od deti a kamosu. Prijemny maly mesto primo na brehu more, par set kilometru pod Goa, min turistu, min infrastruktury, zjevna oaza klidu v prelidneny zemi. Demontaz a vyroba boxu. Karton, gaffa, igelit, fresh folie, pouzite duse. 8. ledna 8,30 nalozeno do podpalubi letounu Airbus. Prestup Mnichov, cil Bombay.

09-01-19

O mnoho hodin pozdeji poklidny pristani. Bombay, Chhatrapati Shivaji Airport, 2,00 mistniho casu, imigracni kontrola, bagl, dalsich 12 kg na zadech, jeste na letisti vymena prvnich 10 USD za rupie a prvni z milionu otazek: kde je nadrazi,, odkud se da odjet vlakem v economy class na jih? Z riksy prvni check tyhle bozsky komplikovany i kruty zeme po 17 letech: prach, spina, vsudypritomny usmevy, stovky lidi spici v igelitakach pod nalestenejma barakama s bytama za milion dolaru. Prvni pokus vedle: Dadar Train Station, no way to Gokarn. Listek za 5Rs do lokalniho vlaku na spravny nadrazi: Lokamanya Tylak Terminal. Silena cesta pres tuny schodu s krabici na zadech, prvni krysy, prvni pro Evropana slozite blizky kontakty s pasazerama, nadherny indicky vedro a apokalyptickej utok exhalaci z milionu dieselu, ktery nikdy neutichaj. Pokladna ok, listek do Gokarny za 280 Rs, 14 hodin v rychliku pres pul kontinentu, cena polovicni nez riksa z letiste sem. Klasika. Spanek na podlaze na nadrazi, spacak, box s bajkem pod hlavou – jako vzdycky – mezi tunama mistnich. 11|.40, dve diesel lokomotivy, 19 vagonu, zadny skla v oknech, economy class, tvrda skola. Nikdo nevi, kam to jede. Pruvodci nikde. Nikdo nezna slovo Gokarna. Risk a nastup, na mobilu pres GPS aspon kontrola, ze se jede smerem na jih. Uplne narvano, jediny volny misto pro box u toalet, omracujici atmosfera, lidi na kline, v brzkym odpoledni prvni zasah: jedeme aspon smer Goa? Jasne!

10-01-19

Tesne po pulnoci zjisteni, ze tenhle vlak stanici Gokarna Road pouze projizdi. Panika, soustredeni a 2,00 vystup v nejblizsi stanici, Kumta, 35 km jizneji. Riksa na nadrazi (100Rs), v 6 rano bus Gokarna (25Rs), z nadrazi okamzite riksa k mori (300rs). Hnedy cesty, hlina, utok vlhkyho morskyho vzduchu, na ulicich kravy, mistni a jen par do prostredi davno vrostlejch belochu na zaprasenejch Enfieldech, jasnej signal, ze testovaci jizdy budou dobry.

8,30, ranni bar a plazi, dohoda s majitelem – a sborka. 56 minut a GT je na kolech.

01-19

Pouziti: polni cesty, asfalt, pisek. 18 dni v plný akci – vse ok, torpedo tahne, brzda dostatecne jedovata, gumy vynikajici, oholene sedlo tak akorat, rovna riditka v limitu, devadesatkoy rohy ucelny v kopcich. Pocasi – nadhernej horkej jizni leden, mirny vitr, optimalni vlhkost vzduchu. More, sul, rez na retezu a volnobezce, zbytek v poradku, pohyb ve spojich – nula. Po 8 dnech vymena duse, po 9 dnech pritazen retez v patkach.

27-01-19

Vyroba back way boxu. Zaklad Tuborg 6box, obal na vetrak, gaffa (210 minut). Curry rice, freshjuice a rozborka (28 min).

18.10 nadrazi Gokarna Road, sleeper class, smer Bombay. Zakoupeno 14 dni predem, 350Rs, ve vlaku volne luzko, pruvodci, box pasuje presne pod sedacku, usmevy pasazeru, kteri jsou nuceni na nem mit hodiny a hodiny nohy, nabijecka na mobil, nehoraznejk luxus.

28-01-19

7,10 Bombay, Lokamanya TTS, vystup, uschovna zavazadel – no way. Indicka vlada narizuje neuschovat zavazadlo, ktere neni opatreno obalem se zamkem. 19 hodin do odletu, box jako nesnesitelny cargo. Hadka s taxikari, 9,30 Bombay Colaba. Nadrazi, uschovna zavazadel – no way. Stres, rady mistnich – a reseni: 11,30 hotelovy pokoj (1200Rs) pro box. Trip do ulic. Trhy, banany, hrozny a cokoli, co lze smazit: soja, ryze, RHCP, buraky, mandle, cibule – to vse nekolikrat dokola. Okolo 16,00 se mesto dava do pohybu, zacpy na vsech hlavnich tridach, 18,00 dokoncena zakladni smysluplna orientace v lokalni doprave: objev pokladu v podobe mestskych vlaku. Nadrazi Sandhurst Road, primy vlak na Chhatrapati Shivaji 45 minut (85Rs). Riziko dlouhych cest v podchodech s cargem na zadech, nakonec zvolen model taxi z hotelu (700Rs, 80 minut). 20 milionu lidi v pohybu, neuveritelny dopravni dovednosti, tvrdej, ale ferovej svet, nesnesitelnej hluk, frotnalni utok dieselu a motorek. Apocalyptic Bombay opet osobne. Silny emoce. Stesk.

29-01-19

Dve hodiny po pulnoci. Imigracni razitko, plnokrevne MTB, box 60x60x30, nalozeno do Airbusu. No problem. Posun 5 hodin dozadu, mezipristani Curych, 10,30 Ruzyne, bus, tram 20. Presne 11,15 vystup Malostranske namesti. Vsedni den, strasliva zima, nezvyklej poradek a neodbytnej pocit, ze v evropskejch mestech nikdo nebydli. Budget bez letenky pod 500 USD, 500 USD navic v kapse. Mission completed.

Pozdní páteční večer, konec prosince, finále šílenýho roku s číslem 18. Za mnou uzávěrka v novinách a v kuchyni podniku na dolním Žižkově krájíme s Filipem dýni ve velkým. Možná jsem už vyskočil z reality: vaříme BIG SOUP na zítřejší ráno, za hodinu sraz na bejvalým zimáku na Štvanici, kde ze zálohy checkuju večírek čtyř zásadních pionýrů český taneční scény, o pár hodin dál v sedle klepat kosu na schodech u Rudolfina. Přesně v 5,00 tady startuju v pořadí 11. Slunovrat ride – jízdu nočním městem. Hodina okolo svítání, kdy si můžeme vsadit na to, že město je úplně naše. Dávám drink, nechávám finále na Filipovi, beru omlácenej CX single a jedu na Štvanici. Těsně před půlnocí, na místě vše ok, BabeLN právě končí set a nastupuje Bidlo, po něm na scéně Sedloň a Tráva. Hrajou výborně, v baráku spíš starší lidi, řeším tuny drobností a kus po třetí ráno se mi daří vypadnout ven. Šlapu na Malou stranu, doma dávám rychlý kafe a řeším, jakej smysl může mít 30 minut spánku. Vypadá to, že jasnej – a výsledek stejně jasnej. V 5,30 mě budí telefon, na displeji řada červenejch čísel. Volá Serža, pod oknem mýho bytu hejno bajkovejch světel a mně se zhmotňuje nightmare: sezveš lidi na temnou sobotní pátou ranní před Rudolfinum – a za sebe to vysklíš.

Odstartovalo to beze mně. propadám se dojetím, že mě KRU nevynechala a stavila se mě vytáhnout z postele. Dole jsem za 6 minut, je mi šíleně, beru z mrazáku slivku, ale nikdo moc nechce. “Fakt nechápu, proč tady čekáme na debila, co zaspal”, ozývá se ze tmy. Chápu, zdravím se s nejbližšíma, děkuju za mimořádnou návštěvu a snažím se bejt neviditelnej. Rychlej check, hodně fixek, rychlí jezdci, proměna pokračuje. Začínali jsme v roce 13 spíš v modu protiautomobilový propagandy, ale mladší ročníky dnes tohle moc nezajímá. Tady a teď vyhrává free rider: touha po dobrodružství, volný použití ulice, žádný pravidla, žádný brzdy. Vůbec mi to nevadí – až na to, že moje generace zmizela ze scény.

Rychlá cigareta a smažíme do kopce na Petřín. Už za nemocnicí milosrdnejch sester mám dost, těžkej převod, únava, věk, cigára a další věci mě posílají do modu chodec. Nahoře je nádherně, jedeme po hraně kopce s poholedem na Prahu, tvrdej sjezd na Smíchov, cigáro na náměstí Kinských a pak už klasika: Legie, Národní, Příkopy, Celetná, Staromák, Pařížská, Letenskej tunel. Jedeme rychle, tma, nikde nikdo, nejlepší město co znám, řidiči v tunelu nadávaj – všechno na svým místě. Mířím po paměti do Blanky, ale Adam varuje, že na ilegal sjezd je nás moc a navrhuje Podbabu a Stromovku. Alternativa rychle vyhrává a za pár minut svištíme o ulici vedle Jugoslávskejch partyzánů k Internacionálu. Probouzí se na prosinec hodně teplý ráno a dál zase klasika: Altenburg, Libeňák, šnek Palmovka, stezka na Žižkov po bejvalý trati, zrušenej Bajkazyl na Tachovským náměstí, Konevka a levým stoupáním domů do BIKE JESUS.

Ohřívám dýňovku, blahořečím Filipa a Polinu, která bojuje za barem. S naběračkou v ruce poslouchám diskuzní klasiku: 14 nebo 15 zubů na pastorku, ocel, hlína nebo karbon, šířka beranů, klipsny, srapy nebo kufry. A tak dál, jasný signály dokonaný proměny. Bejvali jsme spolek aktivistů, denně v sedlech, nadávat na auta a politiky, který je milujou a zkoušet prosadit jemný změny. Teď jsme komunita rychlejch jezdců, denně v sedlech v touze definovat zespoda v ulicích svůj prostor. Debatuju s každým, hučím dokola do městskejch politiků, že cyklisti jsou dobrej prvek veřejný dopravy a za sebe zkouším pomalu měnit okolnost. Dnes jsou pro mě ovšem mnohem míň podstatný než tehdy.

_date: 07-2018

_time: 52 hodin

_route: vltava, labe (praga, kralupy, roudnice, ústí, děčín, hřensko, bad schandau, pirna, dresden)

_weather: 30+, dusno, protivitr

_food: banány, jablka, mrkev, okurka, červená řepa, papriky, rajčata, olivy, fazole, mandle, voda, red wine

_rider,s physical condition: slabost, pomalost, mdloba, deficit cukru a bílkovin

_rider,s mental condition: celková skleslost, záblesky štěstí

_gear: cannondale R400 (1993), campagnolo mirage, kufry look, tretry shimano, marlboro red, segra segra, mikina, 1x spacak.

_start: cobra, letna, czech republic

_break: 1x nonstop benzina (roudnice), 1x nadrazi (horní žleb)

_cíl: louisenstrasse, neustadt, germany

_rider: kontra (*1968)

Konec června 2K18, za mnou divoký měsíce, tak 50 dní jsem nespal víc než 5 hodin. Padesát minut po půlnoci, sedím na břehu řeky v Holešovicích, dívám se na nádhernou křivku záďě cargo shipu Altenburg
a zvažuju, jestli má smysl chodit spát. Za 3 hodiny bych se měl ocitnout na schodech před Rudolfinem – a je jasný, že se tak stane. BJKZL Slunovrat Ride volume X., svolaná už dávno – mnou.

Jedna z nejlepších věcí, který zažíváme. Každej zkušenej city biker, kterej se někdy zasekl venku až do rána, ví, že každý trochu větší město je nejlepší těsně nad ránem. Žádný auta ani chodci, ticho, nejčistší hodina, úchvatný světlo a potenciál široký svobody. Okolo roku 2013 jsme na tohle zareagovali: zimní a letní slunovratová jízda, dvě úplně nejdelší – a nejkratší – noci v roce. Zažít svítání na Peříně, projet prázdný centrum a pěší zónu, vyzkoušet parky a zakázaný cesty a užít si tunely- to přitažlivý, co nám v sedlech nabízí automobilová infrastruktura.

Rozhoduju se protáhnout, dáváme si s Annou víno a okolo třetí se stavujeme na Malý Straně pro její kolo. Zkouším budit Andreje, ale vstávání ho nezajímá. Dělám rychlý jídlo.

Kus po čtvrtý první mobil: David kontroluje, jestli nespím. Ne – ale jsem trochu groggy. Vyrážíme přes Vltavu k Rudolfinu, Mánesův most v blednoucí tmě o dost nádhernější než obvykle. Na místě je asi 30 lidí, zběžným pohledem se ujišťují, že většina jede rovnou z baru. Stejně tak vidím, že propagátory městské cyklisty coby dopravní alternativy, kteří řeší infrastrukturu a jsou dost napjatí vůči autům, pomalu ale jistě střídá divočejší KRU, která město ze sedla vnímá podobně jako poslední roky já  – dobrodružnej a svobodnej prostor. Minimum blatníků, skoro žádný nosiše, hodně fixek, helmy, tretry, většinou dost bravurní – a mladí – jezdci. Nikdo v mý generaci. Připadám si tady jako otec, myslím na jejich krvavý zranění, myslím na opojnou divokost Pepy Špetláka, kterej si před pěti lety na fixed gearu zlomil vaz (střízlivej a v helmě) a říkám si, jestli se to dnes zvládne v pohodě. Checkujeme opozdilce a před pátou vyrážíme.

Už cestou na Karlův most je jasný, že dnes se pojede rychle a divoce. Šlapeme na Petřín, za svítání sjíždíme na Kinskýho a protahujem to přes most Legií na pěší zónu. Sraz na Staromáku, dejvickej tunel nahoru, část pelotonu má obavy, ale vše ok, výdech na Letný a – Blanka. Vjíždíme klasicky kousek za Spartou, rozjíždí se to hodně, první metry jsou prudký. Za pár desítek vteřin nás registruje hlídač a hlásí naléhavě do repráků “cyklista v tunelu, opusťte okamžitě prvním výjezdem tunel”. Veselí na scéně je všeobecný, v klidu to smažíme dolů, abychom měli energii před kopcem do výjezdu v Tróji. Průběh hladkej, po finálním stoupání se potkáváme u paty Trojského mostu. Je krátce po sedmý ráno, slunce už je vysoko, koukám přes řeku na holešovickej břeh na Altenburg, sleduju malátný postavy u ohně na břehu a cítím štěstí.

Jedem k lodi, právě končí včerejší dost šílená party, stage tak max. 15 lidí, zdravíme se s barmanama, dávám si cider a jdu ven k ohni. Slunce hází dokonalý záblesky, jsem dost unavenej, sleduju šťastnou KRU po jízdě a myslím na svět, kterej nejde vymyslet. Za pár minut už Kateřina s Klimem sjížděj schody do lodi. Parádní disciplína. Část posádky se přesouvá na Žižkov do Jesuse, okolo devátý vyrážim za nima a až do jedný diskutujeme s Klimem a Robinem o kouzlu singlespeedu. Všichni jedou panáky, začíná to bejt docela v mlze, držím se zpátky a myslím na to, že jsme měli před devadesáti minutama vyrážet na vlak. Do startu TRAFFIC MADNESS 2018 zbejvaj jen minuty a je jasný, že závody bratrský KRU v Táboře dneska vynechávám. Sedám na bajk, musím za dětma a večer máme na programu událost měsíce: start motoru SKL na zmiňovaným cargu. Cestou přes most Legií myslím na to, že možná držíme otěže svejch příběhů docela pevně. Alespoň dnes ano.

Berlin, Regenbogen. Keirin. Praga, Pedal Project, Hot Dog, BJKZL, Okolo, Headquaters. Žižkov. Zima 2011. Renesance jedný starší – a zcela zásadní disciplíny. Podivný místo. Osm let poté. A dál

Bajkazyl Boy Vojta Hruby na vyznamnym zavode v Berlinu.

Big city, hype scena, vybornej vykon.

THE ROUTE

Je krasny slunny sobotni dopoledne, rok 2016 se pomalu lame v polovine, sedime ve vsema milovanym VWT4 a pred celnim sklem ubiha nejmonotonnejsi obraz ever. Presto ho mame hodne radi – dalnice do Berlina, prostoru, kterej dava. Nejblizsiho z Prahy, ktery jsme pro zmenu hodne svejch emoci dali my.

Na zadnim sedadle dva teenageri s BMXkama, na prednim ja a za volantem Kontra. Jsem nezvykle tichej: v hlave mi srotuje velka vec. Zitrejsi zavod, jemuz fanousci rikaji hrde Fixed World Championships“. Na startu vic nez 500 lidi a ani jedna brzda. Oficialne se to jmenuje Fixed 40two FGWS a za temito slovy se skrejva vic nez 40 kilometru po dalnici a v centru Berlina, asistence policie, fixie, a prumerna rychlost v pelotonu okolo jen malo pod 50km-h.

Takhle velkou akci jedu poprve. Zavody mě chytly loni na kriteriu v Drazdanech. Muj prvni poradnej race, nedopadl jsem vubec zle a hned jsem zacal resit vyssi cile. Muj trenink nabyl nikdy vic nez jezdeni po meste. Ted jsem asi ale zacal svy city transporty naschval protahovat, idealne pres strahov a jiny prazsky kopce, abych potrapil stehna. Mel jsem pocit, ze se muzu stat dobrym jezdcem evropsky mestsky fix sceny a zacal resit stroj.

Moje fixka byl vzdycky prevarenej bastl par excelance, jen tezko bych s timhle mohl vyrazit na takhle velkej a oficialni závod. Mozna by mi ani nepovolili start. Planoval jsem nejakej podivnej taiwan, ale jednou mi Kontra nahodou ukazal v Meetfactory drahovýho Cannondala (pokud se za nej da povazovat middle class track model Capo). Hned jsem vedel že tohle musi bejt muj partak do Berlina.

Bajk mame, dress-code klasickej ja: sortky z ustrizenejch dzin, mentolova kosile po dedovi, stary tretry a neuveritelny fusekle. Smejeme se s Kontrou tomu bizzaru a je nam jasny, ze na startu budou samy obepnuty barbie – proste nic uchylnejsiho nez tohle.

Odpoledne dorazime do mesta, parkujeme na Templehofu. Andrej a Josef jedou checkovat berlinsky BMX spoty, my s Kontrou jedem do mesta. Mladsi cast KRU ma jiny touhy, spi jinde a sraz domlouvame az na nedeli vecer. Davame trojuhelnik Neukoln, Kreuzberg a Prenzlauer Berg. Objizdime Kontrovy spoty, cili oblibeny bistra, bary a mista. Libanonce z Rissani na Spreewaldplatz, kavarny na Oranienstrasse, Kottbusser Torr, Laussitzerplatz, kasarna Bethanien, Landverkanal, kopec od reky na Danzigerstrasse, Maurerpar a dalsi. Vecer, 12 hodin pred startem se stavujeme v Mitte na oficialnim mejdanu. Je lokalizovanej v jedny z prodejem Oakley, nejvetsiho sponzora. Pred vchodem neuveritelne vychytany drahovky, kluci v elastakach, tuna hipsteru, blondyny, blbej DJ a plechovkovy pivo. Esencialni sponzorska nuda.

Jedeme brzo zpatky do auta na Templehof, rano v 8 vyrazime z busu do akce.

BIG START

Kontra se probouzi pred sedmou, do busu pere ranni slunce, stiha running na tom uchvatnym obrovskym zrusenym letisti, ktery Berlinani nechavaj po dohode lezet bez developementu a pestujou tam rajcata, behaj nebo grilujou. Z naseho pohledu perfektni pristup k verejnymu prostoru.

V osm vstavam i ja a vezeme se v sedlech dolu do Kreuzbergu. Rychla snidane, kafe a pak uz HauptBahnof. Berem vlak do Ludwigsfelde, cestou na nastupiste registrujeme desitky fixkaru, mijime Erikovu Festku a potkavame se s ceskejma jezdcema. Domaci svet je malej, je tady Defekt Crew, drahovej garazovej tym, Honza a Erik z Fun Bikes a par dalsich lidi, kteri stejne jako ja jedou solo za sebe. Zname se vsechni.

V 11 prijizdi nas train a do nej se rvou desitky kol. Vagony plny, nalada uvolnena, kluci vysvetlujou zvedavejm starsim spolucestujicim, co je to fixed gear a jak velkej zavod je ceka.

Na nadrazi v Ludwigsfeldu kus za Berlinem nas lezou z vlaku stovky. Hodne dobrejch kol, vychytany hadry a tretry, ktery jsem snad jeste nikdy nevidel. Fotografove a vubec vsechno, na co nejsme zvykli.

Velky jmena silnicni ani drahovy cyklistiky tady nejsou, riziko zraneni je pro dobre placeny jezdce prilis velky. Je tu ale dost profi a poloprofi FG tymu, vcetne CINELLI nebo 8bar.

Nektery garazovy tymy vcetne kluku z Defektu to berou dost vazne. My s Kontrou se flakame na chodniku a delame si prdel z jejich nasazeni.

Rozjizdeni na valcich vynechavam, do bidonu tankuju nealko a nervozne cekam. Razeni pres startovni lajnu trva snad hodinu. Radim se dopredu, verim ze se zvladnu povesit za nejlepsi.

RACE

Odstartováno. První kilometry se nezávodí, auto na čele kontroluje maximální rychlost. Lokty jsou ale dost ostrý, nikdo se nechce ocitnout na chvostu. Daři se mi držet vepředu. Nájezd na dálnici, prudká zatáčka a začíná se fakt závodit. Rychlost v mžiku stoupá ze 30 na 50 km za hodinu. Peloton je neuveřitelně masivní, rameno na rameni, řetězy hučej, cejtim se jako ve vosím hnízdě. Očima skenuju pohyb přede mnou, je to chvílema fakt o hubu. V jeden moment se přede mnou strčí dva závodníci, zpomalí, a já se jim jen tak tak stíhám vyhnout. Jsem mrtvej strachy při představě, že bych se skácel pod ty stovky frčících fixek za mnou.

Šílenou rychlostí točim pedálama, převod je na hraně, ale dá se to zvládnout. Tuším že v druhý části budu za lehčí převod, kterej jsem zvolil, rád. Tempo je šílený. Nájezd z dálnice do města je zhruba v polovině trati. Jestli jsem se bál v pelotonu na dálnici, tak jsem teda nevěděl co přijde. V jedný z prvních zatáček sleduju, jak se jeden závodník nevejde na silnici a letí přes ostrůvek do protisměru, dost šílenej pád. Crashů pak vidim ještě několik, naštěstí žádnej těsně přede mnou.

Na Templehofu se peloton začíná natahovat a dělit. Absolutně nestíhám čelo, snažim se udržet skupiny přede mnou, ale je to nad moje síly. Projíždějí kolem mě další a další skupinky, v jedný Honza Koutný. Povede se mě zachytit až za několikátou v řadě. Tempo lehce klesá, vítr fouká proti nám, a teď tedy můžu bejt vděčnej za lehkej převod. Ve skupince asi 6 jezdců dojíždim absolutně vyčerpanej do cíle. Průměr okolo 40 kilometrů za hodinu.

CHALENGE

Valime se s klukama na chodniku, zkousime ulevit stehnum a jeden pres druhyho hazime dojmy. Simon Mateju a Honza Koutny z Defektu 38. a 73. misto, ja 87. flek, zbytek Cechů dal a mnohem dal vzadu. Vzhledem k nasazeni se nam s Kontrou zdá, že muj výsledek je vlastne docela bomba. Mame oba velky ocekavani a planujeme, co vsechno projedeme a jak me muze nase spolecna KRU podporit. V tenhle uzasnej den jeste netusime, že zivot nas nakonec oba povede jinam. Zavody nejsou to, co by se veslo do myho zivota mezi skolu, holky, praci a dalsi veci. Kontra coby moznej support to ma pri svym rozptylu – sice v jinejch konturach – ale hodne podobny.

Presto to bylo v mnoha smerech zasadni utkani.

Sobota večer, krátce před devátou, Praha, pod Stalinem.

Začátek jako obvykle – Kontra jede pozdě a vymlouvá se na svýho syna Nikolu. Jeho starší bratr Andrej je otrávenej už předem – tentokrát proto, že otec svévolně přizval další lidi. Obelstít hlídače, vlízt přes plot do slavnýho pražskýho tunelu Blanka a sjet ho na skolnku roku 2015, tedy dávno před oficiálním otevřením byl Andrejův nápad inspirovanej skejťákama, který to udělali pár dnů přetím. Teď si je jistej, že vzhledem k tomu, kolik má táta známejch, tady bude “minimálně 50 dalších lidí a to se prostě nepovede utajit”. Naštěstí je všechno v klidu, pod metronomem hlídkuje jen skalní trojka Eliška, Urna a Jára, sestavu doplňuje Andrejův kámoš Theo. Výbava je ukázková – 2 skejty, 2 singly, silnice, horák a fixka. Je jasný, že přelézt tři ploty s pěti kolama bude jiná fuška, než frčet se skejtem v batohu. Zvlášť když Jára dorazil na těžkým devadesátkovým oceláku. Následující minuty jsou jasný: jde o to projet miliardovou Blanku (tuhle perfektní metaforu lásky k automobilismu, apatie na druhý straně – a betonářskýho diktátu) jestě předtím, než se do ní navalí auta. První kontrola – vjezd do tunelu naproti Spartě. V budce chlápek u TV, vedle zaparkovaný auto, krátká porada pod kamerou a jede se vejš. Víme, že dost lidí už to projelo na skejtech a některý platili pokutu. Děláme jakoby nic, bavíme se o životě, Andrej nadává Kontrovi, že mluví moc nahlas, v Elišce se probouzí klaustrofobie, Niki je plnej očekávání, Theo mlčí, Urna hulí a Jára prakticky zhodnocuje naše šance. Plán se rodí pod vlivem situace. Do tunelu prostě nenápadně infiltrujeme. Přelézáme první plot, přehazujeme kola a dalších pár minut trávíme nenuceným hovorem. Nikdo nás neřeší, holka v budce kouká na TV a skrz billboard na nás nevidí, kamera míří na druhou stranu, bordel ze silnice překrejvá ten náš. Nejstarší členové, Jára a Kontra skáčou přes betonovej plot na zbrusu novou silnici dole a ostatní jim podávají kola. Autobusy ze silnice troubí, doufáme, že nás zdraví, jinak vůbec nic. Do minuty jsme všichni na prahu tunelu. Niki ve svejch deseti letech bravurně skáče dvoumetrovou díru, naposledy se rozhlížíme, nasedáme a jede se. Jára to pálí z dolů z kopce jako první, adrenalin rychle stoupá. U dalšího plotu už uvnitř tunelu zjišťujeme, že se dá jednoduše objet. Bereme ho zleva a jsme definitivně vevnitř. Kontra vysvětluje dětem, aby v případě, že nás budou stíhat hlídači nebo policajti, nikomu neujizděli. Úchvatně jemný klesání z Letný do Tróje právě začíná. Cítíme to v nohou i pedálech. Paráda. Andrej a Theo na prknech atakujou hrot maximální elegance, Niki pouští řidítka a zjišťuje, že si zapomněl helmu. Urna vytahuje foťák, Jára kličkuje, Kontra se pokouší o totéž bez řidítek, Eliška nadšená, všichni v parádním úsměvu. Žádný hlídači, žádný zásahový auta, nikde nikdo, jen nás sedm rychlejch. Míjíme odbočku do Bubenče, ze stropu nádherný žlutý světlo, všechno úplně nový, červený semafory září, nikde nikdo jen my a dobrej zvuk našich gum. Po dvou kilometrch propadáme obavě, že nevíme, kde to vlastně přesně skončí. Doufáme, že nedojedeme někam do Berouna, za prachy, který v Blance zmizely, by to klidně bylo možný. Po dalších pár stovkách metrů se nám zdá, že jedeme do kopce. A taky že jo – jasnej signál, že jsme podjeli Vltavu a stoupáme nad hladinu do Tróje. Trochu do kopce – a najednou na obzoru plot, měsíc a oblohu venku. Posledních pár stovek metrů do vcelku přísnýho stoupání. Jára a Kontra táhnou Thea a Andreje na najednou úplně zpomalenejch skejtech. Nehorázná dřina. Poslední plot. žádný hlídači, žádný kamery, nic. V největším klidu přehazujeme celou výbavu a skáčeme za ní. Jsme venku, fotíme se, nad náma září novej Trójskej most, mraky jsou nízko, všude plno světla a dvě věci jsou jasný. jsme první, kdo to sjel na kolech a Niki je k tomu všemu alespoň teď nepochybně nejmladším jezdcem tohoto gigantickýho tunelu. Město se zdá bejt o trochu víc dobrodružný a o dost víc výborný. A to nikdo z nás ještě neví, že přesně za dva roky zaparkuje pár metrů odsud Altenburg – náš budoucí pokus definovat na řece, která odjakživa ovládá naše srdce, vlastní svobodnej prostor. La bomb!

1 MUŽ, 1 BICYKL, 1016 KM, 7 DNÍ, 1 X DUŠE, 7 X TUŇÁK V OLEJI, 1 X TABÁK Krátká vzpomínka na jedno dávný léto. Mechanik a jedna z duší Bajkazyl KRU Prokop se na jaře rozhodl, že dojede na svý ocelový FIXCE hodně rychle z Prahy do Bernu. V červenci tomu dal tvar –  a bylo to fakt rychlý, tvrdý i dojemný.

240 

Jsou čtyři ráno, horká červencová noc bolestně přeťatá v půlce. Přesto vstávám natěšenej jako malej kluk na vánoce. V půl pátý už svištím po cyklostezce směr Plzeň, přes Neumětely a Hořovice. Cesta krásně utíká, tohle nejedu poprvé. Premiérově jsem tady s bagáží, na fixce a s úplně jasným cílem. Šlapu jako ďas, chci za týden dojet do Bernu a dnešní cíl zní “Dunaj kdekoli v Německu”. Kolem poledne jsem v Plzni, jedna velká točená a hurá na Pasov. Samozřejmě se chci před čárou ještě pořádně nacpat. Kousek za Domažlicema volím Chodovskou baštu dle cedule „Restaurace 500m“ . Cedule super, ve skutečnosti je to tak čtyřikrát tolik do nehoráznýho kopce. Jídlo celkem v poho, vyrážím na hranice, cestou pokořuju svůj fix rekord – a to hodnotou 62,6 km/h.

Začínám bejt docela utahanej, jsem za hranicí, v nohách plnejch 240 kilometrů. Dopřávám si zaslouženou koupačku v Dunaji a za svitu úplňku jdu do houpací sítě. Cestou mám první defekt, ale píchlou duši měním úplně bravurně během pár minut.

170

Noc výborná, až na komáry, ráno ještě lepší. V dálce vidím kance, skoro na dosah kolem běhá liška a Dunaj je plnej čápů. Ranní koupání a kolem půl šestý znova v sedle svištím vstříc cílům Cham, Roding a Regensburg. Asfaltová cyklostezka je plná: závodníci, důchodci na elektrokolech a spousta neuvěřitelnejch výletníků. Perfektní do tý doby než se z hráze Dunaje stane rozpálená výheň: teploměr ukazuje 43 stupňů, dvakrát se ztrácím, vyjedu největší kopec v okolí ze severní a pak z druhý strany a po 50 kilometrech čistýho utrpení zjišťuju, ze jsem dojel do stejný vesnice. Naštěstí potkávám skvělýho mladýho místního bajkera, kterej mi ukazuje cestu a jen tak tréninkově si se mnou zajíždí 15 kilometrů, aby se přesvědčil, že Dunaj opravdu najdu. Dostává za to Bajkazyl žvejky s pozvánkou na limo až bude v Praze. Cesta pokračuje, na 170 kilometrech to pro dnešek balím. Plácek na spaní hledám až do tmy a nejlepší místo je nakonec hřbitov. Noc trávím na katafalku v kapli. Komáři nikde.

140

Ve 4 ráno mě budí místní důchodce, kterej jde zalejvat kytky. Nemá smysl tady dál bejt, takže razím směr Ingolstadt. Cesta se motá podél Dunaje, vedro jak v peci, dnešek vyhlašuju jako relaxační, takže hodně koupání. Po kafi, cigáru a tím pádem krásný pauze v Ingolstadtu pokračuju směr Donauworth. Jede to úplně samo, přestože tacháč hlásí, že pomalu, ale jistě stoupám. Ptám se místních na kemp, ale je to drahý, daruju další Bajkazyl žvejky dvěma německým dámám, které mě na pláži malýho rybníka hostí ovocem a štrůdlema vyrážím hledat alternativu. Je tu hned, stará pískovna a krásná rozestavěná vila na břehu. Vybírám si nocleh v prvním patře, večeřím pizzu od Turka přes ulici. a s výhledem na oblohu usínám v centru nějaký vesnice nekde za Donauworth. V nohách celkově víc než 500 kilometrů, takže lehnu a okamžitě spím jako mrtvola.

150

Ráno je svět zase do růžova, zase balím úhlednej balíček na nosič (výbavu jsem na startu zredukoval na spacák, otvírák, plavky, žabky, karimatku, lžíci, dvě trika, ručník, mikinu, lepení, pumpu, patnáctku klíč a nejtovačku), snídám zbytek pizzy z večera a vyrážím vstříc dalšímu dni. V 6 ráno je 21 stupňů, jedu směr Ulm, kde doufám dostanu v infu potřebnou cyklomapu. Je ovšem neděle a tím pádem v Německu všude zavřeno. Mapa mínus, ale německý stezky maj tak dokonalej ordnung, že se není čeho bát. Jedu dál směr Sigmaringen. Při ověřování směru mě jeden řidič zasponzuruje desetieurovkou. Svět je krásnej. Samozřejmě dostává obratem třeti Bajkazyl žvejky se zakroužkovanou adresou a pozvánkou na flamendráka. Venku perfektních 41stupňů, takže si pro jistotu dopřávám koupání v Marchtal. Sbírám další konzervu od tuňáka a pomalu se směruju na Bodamský jezero. Chybí mi ale ještě tak 150 kilometrů. Míjím vodácký hotel, kde hodlám investovat sponzorský dar do icecafe. Padá na mě únava a ptám se na ubytovani. Noc se snídaní za 15 eur což jde, ale já jedu přísnej low-budget. Ptám se na levnějsí variantu bez snídaně, prej za 10, pátrám dál a zjišťuju nejlevnější variantu: garáž a prý zadarmo. Beru a investuju úsporu do grosse schnitzel. Ukazuju zvědavému osazenstvu zahrádky gasthausu svou trasu a dojatá paní domácí mi nabízí pokoj s palandou a sprchou zdarma. Jsem vděčnej, protože venku právě startuje bouřka, kterou bych v garáži rozhodně prožít nechět. Ráno jí nechávám ve schránce liebesbriefe a čtvrtý Bajkazyl žvejky. S pocitem, že na světě snad ani nemůže bejt líp nechávám gasthaus ve vesnici Emeringen za zády.

20, 15, 3

Jedu směr Bodamský jezero a už se nemůžu dočkat. Nohy točej skoro automaticky průměrná rychlost 20 v hodině a mozek si do toho nekontrolovaně píská mix od lidovek přes pop po koledy. Je pravděpodobný, že někomu z místních připadám jako pošuk, ale je to čistá radost. Před Bodamským jezerem se odkláním od Dunaje a přes pár menších kopečků ukrajuju ze vzdálenosti mezi mnou a pláží. Jsou dvě hodiny po poledni a já se konečně koupu v bodamským. Oědvám tuňáka s bagetou, avokádem a spoustou salátu co roste všude po cestě kolem. Na tohle jsem se fakt těšil, takže “chilluju” – koupu se a obdivuju perfektní holky v bikinách. Večer hledám bydlení a bohužel to vypadá, že budu muset do kempu. Všude je spousta lidí a úplně se netvářej, ze by bylo možný použít něčí balkon na noc. Volim kemp na kraji jezera. Z 15 eur za stan ukecávám majitele na třetinu za spacák na zemi a k tomu jeden lahváč. Férová dohoda. Investuju do sebe ještě jedno točený v místní putyce, kde potkávám brigádnici Adélu z Moravy. Ve finále do sebe nakonec zainvestuju tři kusy.

160

Ranní výtečný nude koupání v bodamským, balím nosič a frčím hledat místo na snídani. Trhám si hromadu ostružin, snídám koblihu s kefírem a těším se do Švýcarska. Pokračuju podél Rýnu přes vodopády Zurzach až na hranice. Na čáře dostávám vytištěnou google mapu a hurá k Aaře, nejdelší řece, která začíná i končí ve Švajcu. Těším se na koupání, jedu s vedrem o závod a zřetelně cejtím, že terén už je o dost vlnitější než podél Dunaje. Pípá esemeska od Jakuba, že mám před sebou max 160 km, to prostě dnes dojedu. Když se ale po kopcích konečně dostávám k řece, dávám zaslouženou lázeň a kouřím s místníma místní dobroty, začínám si připouštět, že do cíle dorazím až den nato. Projíždím a opouštím úžasný místo jménem Brugg a jedu odhodlaně směr Bern. Pomalu padá tma a volím tedy ještě jednu noc pod mostem. Jsem kousek od cíle a nemůžu dospat.

56

Snídám kafe na pumpe a ukrajuju posledni zbytky mý pouti. Po 20 minutách svižný jízdy míjím ceduli BERN 56km. Myslel jsem že mám před sebou ještě tak dvě stovky a potkat tohle včera tak to dojedu, ale teď je mi to fuk. Dál už jedu úplně na pohodu, mávám na krávy a ovce a nemůžu uvěřit ze je to už jen tak malej kousek. Po dvou hodinách vidím ceduli Bern, předměstí je dost dlouhý, ale za chvíli už sjíždím od nádraží do centra. Na oběd dávám slavnostního tuňáka v parku u řeky s výhledem na parlament. Odpolední koupačka přímo v centru a čekaní na kámoše Jakuba, až přijde z práce a vyzvedne mě na pivo.V nohách krásných 1016 KM za 6 a kousek dne převýšení necelých 6500 metrů. V duchu děkuju sám sobě, svýmu bajku a všem supportérům (kromě BJKZL ještě Petr, Jakub, neznámý německý driver, neznámá německá hoteliérka a Vojta. Byly to stovky hodin úplně čistý radosti.

Vždycky se mi líbil ruch velkoměsta. Ulice namačkané tramvajemi, auty, lidmi a koly. V roce 2011 jsem sedl poprvé na fixku a o rok později se rozhodl uspořádat svůj první alleycat.

(c): Pavel Vokaty

Inspiroval jsem se messengerskými závody v New Yorku a alleycatem, který už v té době dělali v Praze kluci z Bikepunx. 

První ročník THS Alleycatu se jel na konci září 2012 a vedl přes pražské kopce – Strahov, Vítkov a Petřín. Start a cíl u Bajkazylu na náplavce, první a poslední vyhrává. Druhý ročník jsem zavedl pod zem – do tunelu v Jelením příkopu, karlínského tunelu nebo do suterénního obchodu s Polaroidy na Žižkově. 

První dva závody jsem organizoval sám s pomocí pár kamarádů. Další ročníky v letech 2014 a 2015 už startovaly pod hlavičkou festivalu InDust3, který kromě alleycatu zahrnoval také criterium, coffe ride a fixiecross. První se konal na Smíchově mezi železničními sklady Na Knížecí, druhý na Výstavišti mezi maringotkami rodiny Kočků. Tady už byla produkce mnohem hustší. Podíl měly/i Urna, Honza Janda, Kryštof Hlůže, Honza Svoboda, Erich Homola a Johana Střížková. 

Pak se kapacity posunuly jinam.

THSA střídají jiné akce, jiné závody a jiné týmy.

(c): Pavel Vokatý

SUPER. Oldschool. Tisková strana jednoho dávno zaniklýho časopisu.
Tři jezdci, tři stroje, 1 nápad – dojet do vysněný severní destinace na nejjednodušším kole. Bez věcí – a za minimum peněz. Deal!

Blik do jednoho dobovyho casaku.

8 let zpatky. kus naivity, kus viry – a kus slusnejch info.

Sleduj, co se promenilo a co ne.