Blanka ILLEGAL Volume 1

(C): KONTRA

Sobota večer, krátce před devátou, Praha, pod Stalinem.

Začátek jako obvykle – Kontra jede pozdě a vymlouvá se na svýho syna Nikolu. Jeho starší bratr Andrej je otrávenej už předem – tentokrát proto, že otec svévolně přizval další lidi. Obelstít hlídače, vlízt přes plot do slavnýho pražskýho tunelu Blanka a sjet ho na skolnku roku 2015, tedy dávno před oficiálním otevřením byl Andrejův nápad inspirovanej skejťákama, který to udělali pár dnů přetím. Teď si je jistej, že vzhledem k tomu, kolik má táta známejch, tady bude “minimálně 50 dalších lidí a to se prostě nepovede utajit”. Naštěstí je všechno v klidu, pod metronomem hlídkuje jen skalní trojka Eliška, Urna a Jára, sestavu doplňuje Andrejův kámoš Theo. Výbava je ukázková – 2 skejty, 2 singly, silnice, horák a fixka. Je jasný, že přelézt tři ploty s pěti kolama bude jiná fuška, než frčet se skejtem v batohu. Zvlášť když Jára dorazil na těžkým devadesátkovým oceláku. Následující minuty jsou jasný: jde o to projet miliardovou Blanku (tuhle perfektní metaforu lásky k automobilismu, apatie na druhý straně – a betonářskýho diktátu) jestě předtím, než se do ní navalí auta. První kontrola – vjezd do tunelu naproti Spartě. V budce chlápek u TV, vedle zaparkovaný auto, krátká porada pod kamerou a jede se vejš. Víme, že dost lidí už to projelo na skejtech a některý platili pokutu. Děláme jakoby nic, bavíme se o životě, Andrej nadává Kontrovi, že mluví moc nahlas, v Elišce se probouzí klaustrofobie, Niki je plnej očekávání, Theo mlčí, Urna hulí a Jára prakticky zhodnocuje naše šance. Plán se rodí pod vlivem situace. Do tunelu prostě nenápadně infiltrujeme. Přelézáme první plot, přehazujeme kola a dalších pár minut trávíme nenuceným hovorem. Nikdo nás neřeší, holka v budce kouká na TV a skrz billboard na nás nevidí, kamera míří na druhou stranu, bordel ze silnice překrejvá ten náš. Nejstarší členové, Jára a Kontra skáčou přes betonovej plot na zbrusu novou silnici dole a ostatní jim podávají kola. Autobusy ze silnice troubí, doufáme, že nás zdraví, jinak vůbec nic. Do minuty jsme všichni na prahu tunelu. Niki ve svejch deseti letech bravurně skáče dvoumetrovou díru, naposledy se rozhlížíme, nasedáme a jede se. Jára to pálí z dolů z kopce jako první, adrenalin rychle stoupá. U dalšího plotu už uvnitř tunelu zjišťujeme, že se dá jednoduše objet. Bereme ho zleva a jsme definitivně vevnitř. Kontra vysvětluje dětem, aby v případě, že nás budou stíhat hlídači nebo policajti, nikomu neujizděli. Úchvatně jemný klesání z Letný do Tróje právě začíná. Cítíme to v nohou i pedálech. Paráda. Andrej a Theo na prknech atakujou hrot maximální elegance, Niki pouští řidítka a zjišťuje, že si zapomněl helmu. Urna vytahuje foťák, Jára kličkuje, Kontra se pokouší o totéž bez řidítek, Eliška nadšená, všichni v parádním úsměvu. Žádný hlídači, žádný zásahový auta, nikde nikdo, jen nás sedm rychlejch. Míjíme odbočku do Bubenče, ze stropu nádherný žlutý světlo, všechno úplně nový, červený semafory září, nikde nikdo jen my a dobrej zvuk našich gum. Po dvou kilometrch propadáme obavě, že nevíme, kde to vlastně přesně skončí. Doufáme, že nedojedeme někam do Berouna, za prachy, který v Blance zmizely, by to klidně bylo možný. Po dalších pár stovkách metrů se nám zdá, že jedeme do kopce. A taky že jo – jasnej signál, že jsme podjeli Vltavu a stoupáme nad hladinu do Tróje. Trochu do kopce – a najednou na obzoru plot, měsíc a oblohu venku. Posledních pár stovek metrů do vcelku přísnýho stoupání. Jára a Kontra táhnou Thea a Andreje na najednou úplně zpomalenejch skejtech. Nehorázná dřina. Poslední plot. žádný hlídači, žádný kamery, nic. V největším klidu přehazujeme celou výbavu a skáčeme za ní. Jsme venku, fotíme se, nad náma září novej Trójskej most, mraky jsou nízko, všude plno světla a dvě věci jsou jasný. jsme první, kdo to sjel na kolech a Niki je k tomu všemu alespoň teď nepochybně nejmladším jezdcem tohoto gigantickýho tunelu. Město se zdá bejt o trochu víc dobrodružný a o dost víc výborný. A to nikdo z nás ještě neví, že přesně za dva roky zaparkuje pár metrů odsud Altenburg – náš budoucí pokus definovat na řece, která odjakživa ovládá naše srdce, vlastní svobodnej prostor. La bomb!