Slunovrat ride

červen 2K18 (c): kontra, urbanczyk, anna D

Konec června 2K18, za mnou mimořádně divoký měsíce, tak 50 dní jsem nespal víc než 3 hodiny. Padesát minut po půlnoci, sedím na břehu řeky v Holešovicích, dívám se na nádhernou křivku záďě cargo shipu Altenburg (zatím úspěšněj pokus vytvořit ve městě prostor, do kterýho nám nebude nikdo mluvit) a zvažuju, jestli má smysl chodit spát. Za 3 hodiny bych se měl ocitnout na schodech před Rudolfinem – a je jasný, že se tak stane. BJKZL Slunovrat Ride volume X., svolaná už dávno mnou. Zcela nevhodný tam nebejt.

Jedna z nejlepších věcí, který zažíváme. Každej zkušenej city biker, kterej se někdy zasekl venku až do rána, ví, že každý trochu větší město je nejlepší těsně nad ránem. Žádný auta ani chodci, ticho, nejčistší hodina, úchvatný světlo a potenciál široký svobody. Okolo roku 2013 jsme na tohle zareagovali asi nejelpším způspbem: zimní a letní slunovratová jízda, dvě úplně nejdelší – a nejkratší – noci v roce. Zažít svítání na Peříně, projet prázdný centrum a pěší zónu, vyzkoušet parky a zakázaný cesty a užít si tunely- to přitažlivý, co nám v sedlech nabízí automobilová infrastruktura.

Rozhoduju se protáhnout, dáváme si s Annou víno a okolo třetí se stavujeme na Malý Straně pro její kolo. Zkouším budit Andreje, ale vstávání ho nezajímá a dělám rychlý jídlo.

Kus po čtvrtý první mobil: David kontroluje, jestli nespím. Ne – ale jsem trochu groggy. Vyrážíme přes Vltavu k Rudolfinu, Mánesův most v blednoucí tmě o dost nádhernější než obvykle. Na místě je asi 30 lidí, zběžným pohledem se ujišťují, že většina jede rovnou z baru. Stejně tak vidím, že propagátory městské cyklisty coby dopravní alternativy, kteří řeší infrastrukturu a jsou dost napjatí vůči autům, pomalu ale jistě střídá divočejší KRU, která město ze sedla vnímá podobně jako poslední roky já  – dobrodružnej a svobodnej prostor. Minimum blatníků, skoro žádný nosiše, hodně fixek, helmy, tretry, většinou dost bravurní – a mladí – jezdci. Nikdo v mý generaci. Připadám si tady jako otec, myslím na jejich krvavý zranění, myslím na opojnou divokost Pepy Špetláka, kterej si před pěti lety na fixed gearu zlomil vaz (střízlivej a v helmě) a říkám si, jestli se to dnes zvládne v pohodě. Checkujeme opozdilce a před pátou vyrážíme.


Už cestou na Karlův most je jasný, že dnes se pojede rychle a divoce. Šlapeme na Petřín, za svítání sjíždíme na Kinskýho a protahujem to přes most Legií na pěší zónu. Sraz na Staromáku, dejvickej tunel nahoru, část pelotonu má obavy, ale vše ok, výdech na Letný a – Blanka. Vjíždíme klasicky kousek za Spartou, rozjíždí se to hodně, první metry jsou prudký. Za pár desítek vteřin nás registruje hlídač a hlásí naléhavě do repráků “cyklista v tunelu, opusťte okamžitě prvním výjezdem tunel”. Veselí na scéně je všeobecný, v klidu to smažíme dolů, abychom měli energii před kopcem do výjezdu v Tróji. Průběh hladkej, po finálním stoupání se potkáváme u paty Trojského mostu. Je krátce po sedmý ráno, slunce už je vysoko, koukám přes řeku na holešovickej břeh na Altenburg, sleduju malátný postavy u ohně na břehu a cítím štěstí.

Jedem k lodi, právě končí včerejší dost šílená party, stage tak max. 15 lidí, zdravíme se s barmanama, dávám si cider a jdu ven k ohni. Slunce hází dokonalý záblesky, jsem dost unavenej, sleduju šťastnou KRU po jízdě a myslím na svět, kterej nejde vymyslet. Za pár minut už Kateřina s Klimem sjížděj schody do lodi. Parádní disciplína. Část posádky se přesouvá na Žižkov do Jesuse, okolo devátý vyrážim za nima a až do jedný diskutujeme s Klimem a Robinem o tom, jakej smysl má stavět recyklovaný singlespeedy. Všichni jedou panáky, začíná to bejt docela v mlze, držím se zpátky a myslím na to, že jsme měli před devadesáti minutama vyrážet na vlak. Do startu TRAFFIC MADNESS 2018 zbejvaj jen minuty a je jasný, že závody bratrský KRU v Táboře dneska vynechávám. Sedám na bajk, musím za dětma a večer máme na programu událost měsíce: start motoru našeho milovanýho carga. Cestou přes most Legií myslím na to, že  držíme otěže svejch příběhů docela pevně. Alespoň dnes ano.

BERN

summer 2K15, NACHTMAN

1 MUŽ, 1 BICYKL, 1016 KM, 7 DNÍ, 1 X DUŠE, 7 X TUŇÁK V OLEJI, 1 X TABÁK Krátká vzpomínka na jedno dávný léto. Mechanik a jedna z duší Bajkazyl KRU Prokop se na jaře rozhodl, že dojede na svý ocelový FIXCE hodně rychle z Prahy do Bernu. V červenci tomu dal tvar –  a bylo to fakt rychlý, tvrdý i dojemný.

240 

Jsou čtyři ráno, horká červencová noc bolestně přeťatá v půlce. Přesto vstávám natěšenej jako malej kluk na vánoce. V půl pátý už svištím po cyklostezce směr Plzeň, přes Neumětely a Hořovice. Cesta krásně utíká, tohle nejedu poprvé. Premiérově jsem tady s bagáží, na fixce a s úplně jasným cílem. Šlapu jako ďas, chci za týden dojet do Bernu a dnešní cíl zní “Dunaj kdekoli v Německu”. Kolem poledne jsem v Plzni, jedna velká točená a hurá na Pasov. Samozřejmě se chci před čárou ještě pořádně nacpat. Kousek za Domažlicema volím Chodovskou baštu dle cedule „Restaurace 500m“ . Cedule super, ve skutečnosti je to tak čtyřikrát tolik do nehoráznýho kopce. Jídlo celkem v poho, vyrážím na hranice, cestou pokořuju svůj fix rekord – a to hodnotou 62,6 km/h.

Začínám bejt docela utahanej, jsem za hranicí, v nohách plnejch 240 kilometrů. Dopřávám si zaslouženou koupačku v Dunaji a za svitu úplňku jdu do houpací sítě. Cestou mám první defekt, ale píchlou duši měním úplně bravurně během pár minut.

170

Rider

Noc výborná, až na komáry, ráno ještě lepší. V dálce vidím kance, skoro na dosah kolem běhá liška a Dunaj je plnej čápů. Ranní koupání a kolem půl šestý znova v sedle svištím vstříc cílům Cham, Roding a Regensburg. Asfaltová cyklostezka je plná: závodníci, důchodci na elektrokolech a spousta neuvěřitelnejch výletníků. Perfektní do tý doby než se z hráze Dunaje stane rozpálená výheň: teploměr ukazuje 43 stupňů, dvakrát se ztrácím, vyjedu největší kopec v okolí ze severní a pak z druhý strany a po 50 kilometrech čistýho utrpení zjišťuju, ze jsem dojel do stejný vesnice. Naštěstí potkávám skvělýho mladýho místního bajkera, kterej mi ukazuje cestu a jen tak tréninkově si se mnou zajíždí 15 kilometrů, aby se přesvědčil, že Dunaj opravdu najdu. Dostává za to Bajkazyl žvejky s pozvánkou na limo až bude v Praze. Cesta pokračuje, na 170 kilometrech to pro dnešek balím. Plácek na spaní hledám až do tmy a nejlepší místo je nakonec hřbitov. Noc trávím na katafalku v kapli. Komáři nikde.

140

Ve 4 ráno mě budí místní důchodce, kterej jde zalejvat kytky. Nemá smysl tady dál bejt, takže razím směr Ingolstadt. Cesta se motá podél Dunaje, vedro jak v peci, dnešek vyhlašuju jako relaxační, takže hodně koupání. Po kafi, cigáru a tím pádem krásný pauze v Ingolstadtu pokračuju směr Donauworth. Jede to úplně samo, přestože tacháč hlásí, že pomalu, ale jistě stoupám. Ptám se místních na kemp, ale je to drahý, daruju další Bajkazyl žvejky dvěma německým dámám, které mě na pláži malýho rybníka hostí ovocem a štrůdlema vyrážím hledat alternativu. Je tu hned, stará pískovna a krásná rozestavěná vila na břehu. Vybírám si nocleh v prvním patře, večeřím pizzu od Turka přes ulici. a s výhledem na oblohu usínám v centru nějaký vesnice nekde za Donauworth. V nohách celkově víc než 500 kilometrů, takže lehnu a okamžitě spím jako mrtvola.

150

Ráno je svět zase do růžova, zase balím úhlednej balíček na nosič (výbavu jsem na startu zredukoval na spacák, otvírák, plavky, žabky, karimatku, lžíci, dvě trika, ručník, mikinu, lepení, pumpu, patnáctku klíč a nejtovačku), snídám zbytek pizzy z večera a vyrážím vstříc dalšímu dni. V 6 ráno je 21 stupňů, jedu směr Ulm, kde doufám dostanu v infu potřebnou cyklomapu. Je ovšem neděle a tím pádem v Německu všude zavřeno. Mapa mínus, ale německý stezky maj tak dokonalej ordnung, že se není čeho bát. Jedu dál směr Sigmaringen. Při ověřování směru mě jeden řidič zasponzuruje desetieurovkou. Svět je krásnej. Samozřejmě dostává obratem třeti Bajkazyl žvejky se zakroužkovanou adresou a pozvánkou na flamendráka. Venku perfektních 41stupňů, takže si pro jistotu dopřávám koupání v Marchtal. Sbírám další konzervu od tuňáka a pomalu se směruju na Bodamský jezero. Chybí mi ale ještě tak 150 kilometrů. Míjím vodácký hotel, kde hodlám investovat sponzorský dar do icecafe. Padá na mě únava a ptám se na ubytovani. Noc se snídaní za 15 eur což jde, ale já jedu přísnej low-budget. Ptám se na levnějsí variantu bez snídaně, prej za 10, pátrám dál a zjišťuju nejlevnější variantu: garáž a prý zadarmo. Beru a investuju úsporu do grosse schnitzel. Ukazuju zvědavému osazenstvu zahrádky gasthausu svou trasu a dojatá paní domácí mi nabízí pokoj s palandou a sprchou zdarma. Jsem vděčnej, protože venku právě startuje bouřka, kterou bych v garáži rozhodně prožít nechět. Ráno jí nechávám ve schránce liebesbriefe a čtvrtý Bajkazyl žvejky. S pocitem, že na světě snad ani nemůže bejt líp nechávám gasthaus ve vesnici Emeringen za zády.

20, 15, 3

Jedu směr Bodamský jezero a už se nemůžu dočkat. Nohy točej skoro automaticky průměrná rychlost 20 v hodině a mozek si do toho nekontrolovaně píská mix od lidovek přes pop po koledy. Je pravděpodobný, že někomu z místních připadám jako pošuk, ale je to čistá radost. Před Bodamským jezerem se odkláním od Dunaje a přes pár menších kopečků ukrajuju ze vzdálenosti mezi mnou a pláží. Jsou dvě hodiny po poledni a já se konečně koupu v bodamským. Oědvám tuňáka s bagetou, avokádem a spoustou salátu co roste všude po cestě kolem. Na tohle jsem se fakt těšil, takže “chilluju” – koupu se a obdivuju perfektní holky v bikinách. Večer hledám bydlení a bohužel to vypadá, že budu muset do kempu. Všude je spousta lidí a úplně se netvářej, ze by bylo možný použít něčí balkon na noc. Volim kemp na kraji jezera. Z 15 eur za stan ukecávám majitele na třetinu za spacák na zemi a k tomu jeden lahváč. Férová dohoda. Investuju do sebe ještě jedno točený v místní putyce, kde potkávám brigádnici Adélu z Moravy. Ve finále do sebe nakonec zainvestuju tři kusy.

160

Ranní výtečný nude koupání v bodamským, balím nosič a frčím hledat místo na snídani. Trhám si hromadu ostružin, snídám koblihu s kefírem a těším se do Švýcarska. Pokračuju podél Rýnu přes vodopády Zurzach až na hranice. Na čáře dostávám vytištěnou google mapu a hurá k Aaře, nejdelší řece, která začíná i končí ve Švajcu. Těším se na koupání, jedu s vedrem o závod a zřetelně cejtím, že terén už je o dost vlnitější než podél Dunaje. Pípá esemeska od Jakuba, že mám před sebou max 160 km, to prostě dnes dojedu. Když se ale po kopcích konečně dostávám k řece, dávám zaslouženou lázeň a kouřím s místníma místní dobroty, začínám si připouštět, že do cíle dorazím až den nato. Projíždím a opouštím úžasný místo jménem Brugg a jedu odhodlaně směr Bern. Pomalu padá tma a volím tedy ještě jednu noc pod mostem. Jsem kousek od cíle a nemůžu dospat.

56

Snídám kafe na pumpe a ukrajuju posledni zbytky mý pouti. Po 20 minutách svižný jízdy míjím ceduli BERN 56km. Myslel jsem že mám před sebou ještě tak dvě stovky a potkat tohle včera tak to dojedu, ale teď je mi to fuk. Dál už jedu úplně na pohodu, mávám na krávy a ovce a nemůžu uvěřit ze je to už jen tak malej kousek. Po dvou hodinách vidím ceduli Bern, předměstí je dost dlouhý, ale za chvíli už sjíždím od nádraží do centra. Na oběd dávám slavnostního tuňáka v parku u řeky s výhledem na parlament. Odpolední koupačka přímo v centru a čekaní na kámoše Jakuba, až přijde z práce a vyzvedne mě na pivo.V nohách krásných 1016 KM za 6 a kousek dne převýšení necelých 6500 metrů. V duchu děkuju sám sobě, svýmu bajku a všem supportérům (kromě BJKZL ještě Petr, Jakub, neznámý německý driver, neznámá německá hoteliérka a Vojta. Byly to stovky hodin úplně čistý radosti.