Konec června 2K18, za mnou divoký měsíce, tak 50 dní jsem nespal víc než 5 hodin. Padesát minut po půlnoci, sedím na břehu řeky v Holešovicích, dívám se na nádhernou křivku záďě cargo shipu Altenburg
a zvažuju, jestli má smysl chodit spát. Za 3 hodiny bych se měl ocitnout na schodech před Rudolfinem – a je jasný, že se tak stane. BJKZL Slunovrat Ride volume X., svolaná už dávno – mnou.

Jedna z nejlepších věcí, který zažíváme. Každej zkušenej city biker, kterej se někdy zasekl venku až do rána, ví, že každý trochu větší město je nejlepší těsně nad ránem. Žádný auta ani chodci, ticho, nejčistší hodina, úchvatný světlo a potenciál široký svobody. Okolo roku 2013 jsme na tohle zareagovali: zimní a letní slunovratová jízda, dvě úplně nejdelší – a nejkratší – noci v roce. Zažít svítání na Peříně, projet prázdný centrum a pěší zónu, vyzkoušet parky a zakázaný cesty a užít si tunely- to přitažlivý, co nám v sedlech nabízí automobilová infrastruktura.

Rozhoduju se protáhnout, dáváme si s Annou víno a okolo třetí se stavujeme na Malý Straně pro její kolo. Zkouším budit Andreje, ale vstávání ho nezajímá. Dělám rychlý jídlo.

Kus po čtvrtý první mobil: David kontroluje, jestli nespím. Ne – ale jsem trochu groggy. Vyrážíme přes Vltavu k Rudolfinu, Mánesův most v blednoucí tmě o dost nádhernější než obvykle. Na místě je asi 30 lidí, zběžným pohledem se ujišťují, že většina jede rovnou z baru. Stejně tak vidím, že propagátory městské cyklisty coby dopravní alternativy, kteří řeší infrastrukturu a jsou dost napjatí vůči autům, pomalu ale jistě střídá divočejší KRU, která město ze sedla vnímá podobně jako poslední roky já  – dobrodružnej a svobodnej prostor. Minimum blatníků, skoro žádný nosiše, hodně fixek, helmy, tretry, většinou dost bravurní – a mladí – jezdci. Nikdo v mý generaci. Připadám si tady jako otec, myslím na jejich krvavý zranění, myslím na opojnou divokost Pepy Špetláka, kterej si před pěti lety na fixed gearu zlomil vaz (střízlivej a v helmě) a říkám si, jestli se to dnes zvládne v pohodě. Checkujeme opozdilce a před pátou vyrážíme.

Už cestou na Karlův most je jasný, že dnes se pojede rychle a divoce. Šlapeme na Petřín, za svítání sjíždíme na Kinskýho a protahujem to přes most Legií na pěší zónu. Sraz na Staromáku, dejvickej tunel nahoru, část pelotonu má obavy, ale vše ok, výdech na Letný a – Blanka. Vjíždíme klasicky kousek za Spartou, rozjíždí se to hodně, první metry jsou prudký. Za pár desítek vteřin nás registruje hlídač a hlásí naléhavě do repráků “cyklista v tunelu, opusťte okamžitě prvním výjezdem tunel”. Veselí na scéně je všeobecný, v klidu to smažíme dolů, abychom měli energii před kopcem do výjezdu v Tróji. Průběh hladkej, po finálním stoupání se potkáváme u paty Trojského mostu. Je krátce po sedmý ráno, slunce už je vysoko, koukám přes řeku na holešovickej břeh na Altenburg, sleduju malátný postavy u ohně na břehu a cítím štěstí.

Jedem k lodi, právě končí včerejší dost šílená party, stage tak max. 15 lidí, zdravíme se s barmanama, dávám si cider a jdu ven k ohni. Slunce hází dokonalý záblesky, jsem dost unavenej, sleduju šťastnou KRU po jízdě a myslím na svět, kterej nejde vymyslet. Za pár minut už Kateřina s Klimem sjížděj schody do lodi. Parádní disciplína. Část posádky se přesouvá na Žižkov do Jesuse, okolo devátý vyrážim za nima a až do jedný diskutujeme s Klimem a Robinem o kouzlu singlespeedu. Všichni jedou panáky, začíná to bejt docela v mlze, držím se zpátky a myslím na to, že jsme měli před devadesáti minutama vyrážet na vlak. Do startu TRAFFIC MADNESS 2018 zbejvaj jen minuty a je jasný, že závody bratrský KRU v Táboře dneska vynechávám. Sedám na bajk, musím za dětma a večer máme na programu událost měsíce: start motoru SKL na zmiňovaným cargu. Cestou přes most Legií myslím na to, že možná držíme otěže svejch příběhů docela pevně. Alespoň dnes ano.