Pozdní páteční večer, konec prosince, finále šílenýho roku s číslem 18. Za mnou uzávěrka v novinách a v kuchyni podniku na dolním Žižkově krájíme s Filipem dýni ve velkým. Možná jsem už vyskočil z reality: vaříme BIG SOUP na zítřejší ráno, za hodinu sraz na bejvalým zimáku na Štvanici, kde ze zálohy checkuju večírek čtyř zásadních pionýrů český taneční scény, o pár hodin dál v sedle klepat kosu na schodech u Rudolfina. Přesně v 5,00 tady startuju v pořadí 11. Slunovrat ride – jízdu nočním městem. Hodina okolo svítání, kdy si můžeme vsadit na to, že město je úplně naše. Dávám drink, nechávám finále na Filipovi, beru omlácenej CX single a jedu na Štvanici. Těsně před půlnocí, na místě vše ok, BabeLN právě končí set a nastupuje Bidlo, po něm na scéně Sedloň a Tráva. Hrajou výborně, v baráku spíš starší lidi, řeším tuny drobností a kus po třetí ráno se mi daří vypadnout ven. Šlapu na Malou stranu, doma dávám rychlý kafe a řeším, jakej smysl může mít 30 minut spánku. Vypadá to, že jasnej – a výsledek stejně jasnej. V 5,30 mě budí telefon, na displeji řada červenejch čísel. Volá Serža, pod oknem mýho bytu hejno bajkovejch světel a mně se zhmotňuje nightmare: sezveš lidi na temnou sobotní pátou ranní před Rudolfinum – a za sebe to vysklíš.

Odstartovalo to beze mně. propadám se dojetím, že mě KRU nevynechala a stavila se mě vytáhnout z postele. Dole jsem za 6 minut, je mi šíleně, beru z mrazáku slivku, ale nikdo moc nechce. “Fakt nechápu, proč tady čekáme na debila, co zaspal”, ozývá se ze tmy. Chápu, zdravím se s nejbližšíma, děkuju za mimořádnou návštěvu a snažím se bejt neviditelnej. Rychlej check, hodně fixek, rychlí jezdci, proměna pokračuje. Začínali jsme v roce 13 spíš v modu protiautomobilový propagandy, ale mladší ročníky dnes tohle moc nezajímá. Tady a teď vyhrává free rider: touha po dobrodružství, volný použití ulice, žádný pravidla, žádný brzdy. Vůbec mi to nevadí – až na to, že moje generace zmizela ze scény.

Rychlá cigareta a smažíme do kopce na Petřín. Už za nemocnicí milosrdnejch sester mám dost, těžkej převod, únava, věk, cigára a další věci mě posílají do modu chodec. Nahoře je nádherně, jedeme po hraně kopce s poholedem na Prahu, tvrdej sjezd na Smíchov, cigáro na náměstí Kinských a pak už klasika: Legie, Národní, Příkopy, Celetná, Staromák, Pařížská, Letenskej tunel. Jedeme rychle, tma, nikde nikdo, nejlepší město co znám, řidiči v tunelu nadávaj – všechno na svým místě. Mířím po paměti do Blanky, ale Adam varuje, že na ilegal sjezd je nás moc a navrhuje Podbabu a Stromovku. Alternativa rychle vyhrává a za pár minut svištíme o ulici vedle Jugoslávskejch partyzánů k Internacionálu. Probouzí se na prosinec hodně teplý ráno a dál zase klasika: Altenburg, Libeňák, šnek Palmovka, stezka na Žižkov po bejvalý trati, zrušenej Bajkazyl na Tachovským náměstí, Konevka a levým stoupáním domů do BIKE JESUS.

Ohřívám dýňovku, blahořečím Filipa a Polinu, která bojuje za barem. S naběračkou v ruce poslouchám diskuzní klasiku: 14 nebo 15 zubů na pastorku, ocel, hlína nebo karbon, šířka beranů, klipsny, srapy nebo kufry. A tak dál, jasný signály dokonaný proměny. Bejvali jsme spolek aktivistů, denně v sedlech, nadávat na auta a politiky, který je milujou a zkoušet prosadit jemný změny. Teď jsme komunita rychlejch jezdců, denně v sedlech v touze definovat zespoda v ulicích svůj prostor. Debatuju s každým, hučím dokola do městskejch politiků, že cyklisti jsou dobrej prvek veřejný dopravy a za sebe zkouším pomalu měnit okolnost. Dnes jsou pro mě ovšem mnohem míň podstatný než tehdy.